moje motto:
Ze všeho je třeba brát pozitiva.
Všechno at dobré nebo špatné se ti vrátí.
Já a moje velká rodina.
Maminka s tatínkem, už je to let, se poznali,
v září 1975 rozhodli se a na Hukvaldech se vzali.
Brzy poté v Metylovicích sestra Ivana se narodila,
hned do roku maminka nás dvojčata porodila.
Já prvorozená z těch dvojčat jsem,
dlouho to netrvá a už jdu hlavou ven.
Maminka doktorům říká, že ještě jedno dítě tam má,
oni jí však nevěří, nikoho to moc nezajímá.
Sestra vykopla mě, dalších 25min užívá si tam sama,
pak nastal její čas, ona do života skáče nohama.
V té době ultrazvuk ještě není,
pro všechny to bylo velké překvapení.
1981 bratr Jarek na svět přichází,
čtyři tedy jsme, zdá se, že by to mohlo stačit,
za 3 roky opět mamča do jiného stavu přichází,
po čtvrté tedy na sál půjde tlačit.
1984 Jirka nejmladší dítě z rodiny je tu,
máma je spokojená, všichni se máme k světu.
Vyrůstáme na vesnici, nechybí nám nic,
babi s dědou pomáhají, no co si přát víc.
Společné kolo, první pády
v potoce lovíme pulce a žáby.
Štrample na valše za trest museli jsme prát,
místo toho abychom si mohli hrát.
Na kopřivy s dědou jsme chodívali,
s babičkou ve sklepě peří jsme drali.
Rezavé koťátko Filík se jmenoval,
s malým srnečkem v pokoji si hrál.
Tatínek jako správný chlap zase jiné auto má,
prý musí se to obměňovat, na výlety rád jezdívá.
Čas rychle běží, zase o rok starší jsme,
v roce 1988 do Chlebovic stěhujeme se.
Listopad 5 třída do Místku nastupujeme,
změny se bojíme, moc se z toho neradujeme.
Náš dům vedle velkého hřiště je, blízko to máme,
do kroužku pionýru chodíme, to si užíváme.
Ve škole spartakiádu povinně jsme nacvičovali,
Lambádu s kamarádkami o přestávkách tancovali.
Na traktorkách Míša s Pavlem jezdili k nám,
Ivana v té době svého prvního chlapce má.
Pak Míša s Romanem simsony měli,
bála jsem se, když nás svézt chtěli.
Zvířátek celé dětství máme také dostatek,
rybičky, bílé myši, kočky, pejsky, spoustu morčátek.
Maminka mi říkala, že kočičí máma jsem,
když to kočce nejde, odrodím ji s přehledem.
Do kravína rodičům často pomáhat chodíme,
v seně se s Katkou salta skákat učíme.
Sběr rybízu, zabíjačka to k Hukvaldům patřilo,
čerstvý chléb, fajn prázdniny, to se nám líbilo.
v Chlebovicích zůstáváme, moc se toho nemění.
Na hřišti Míšu, jak hraje tenis pozoruji,
časem se do něj tak trochu zamiluji.
On vždy moji sestru chtěl, sranda to byla,
tak všem říkáme, že jsem na něj zbyla.
Dětství končí plnoletost se setrou slavíme,
miminko je na cestě, v dubnu svatba a v říjnu už rodíme.
První vnouče našich rodičů je Klára, vysněná dcera Míchala,
za dva roky obě sestry přidaly se, přichází Pepík hned za ním Sára.
Další na řadě z vnoučat Anička je,
no přibývá jich, kdo asi pokračuje.
Rozdíl 4,5 let dělí dcery mé,
takže - hnědooká Adéla tu je.
Pak Ivana své 3 dítě na svět přivádí,
u porodu Martina jsem byla,
Dominik syn Jarka je další v pořadí,
číslo 7 jsem mu přiřadila.
Opět v jednom roce, sestry se snad domluvily,
před vánocemi Matěje a Tomase porodily.
Bratr Jarek však pozadu nezůstává,
Kristýna se jeho druhým dítětem stává.
Nejmladší z rodu Jirka konečně také otcem je,
Uvidíme, zda Sofia posledním vnoučetem zůstane.
Takže shrnuli to - 5 dětí, 11 vnoučat naši rodiče mají,
když se sejdeme, není kde sednout a to je v hájiJ
Jsme prostě jedna velká rodina,
vždy to přece dětmi začíná.
Já už mám klid, slečny velké mám,
Adéla má 14, Klára je plnoletá.
Konečně můžeme o víkendech dlouho spát,
Klára je pořád na koních, Adéla chodí tancovat.
A my s miláčkem... na motorku sedneme,
za hezkého počasí na projížďku jedeme.
Příští rok 20 let manželství spolu budeme,
nic nám nechybí a tak to bereme.