Lucinka má narozeniny

Lucinka měla narozeniny. Bylo jí už 8. Rodiče jí připravili velikou oslavu, na kterou pozvali její kamarády. Lucinka seděla ve svém růžovém pokojíčku a uvažovala co si dnes vezme na sebe. Otevřela si svoji skříň a zoufale do ní hleděla. Vedle ní na posteli seděl její oblíbený medvěd, kterého měla od svých 5 let. Vypadal kouzelně. Velké oči na chlupáčovi zářily a zároveň, jakoby žádaly o pozornost. "Lucinko, už jsi oblečená?" zvolala maminka z kuchyně, zatímco dokončovala zdobení chlebíčků. "Ještě ne" odpověděla Lucinka a její oči se zastavily na žlutých šatech. "Už vím Béd'o, vezmu si tyhle," řekla svému plyšovému kamarádovi a stáhla šaty z věšáku. Když se oblékla, rozčesala si své kudrnaté kaštanové vlásky a zvolala na maminku, "můžeš mě prosím učesat?" Maminka dala Lucince do vlasů sponky s motýlkama. Lucinka se prohlídla v zrcadle a byla moc spokojená. Na zahradě už čekaly děti. Tatínek s babičkou zapálili svíčky na dortu a maminky zatím odvedla Lucinku za ostatními dětmi na zahradu. Lucinka se šla se  všemi přivítat. Přišla Kát´a, Maruška, Pavlínka, Tomáš, Honzík a její nejlepší kamarádka Terezka. Všichni jí moc blahopřáli, když v tom vyšel ze dveří tatínek s dortem. Svíčky zářily, lehounký vítr je chtěl sfouknout, ale Lucinka byla rychlejší. "Všechno nejlepší sluníčko moje" popřála jí maminka a podala dárek. Lucinka byla moc zvědavá co to si bude. Terezka stála vedle ní. Blonďaté děvčátko v modré sukýnce Lucince nakukovalo přes rameno. Byla to velká krabice a něco v ní šustělo. Rychle odvázala červenou mašli a sundala poklop krabice. Opatrně do ní nahlédla. "Páni,," řekla s úžasem a nemohla odtrhnout oči. Pomalu sáhla dovnitř a oběma rukama opatrně vytáhla malou želvu. Všechny děti se seběhly a žasly nad malým tvorečkem. Byla tak roztomilá. "Ta je krásná," vyloudila ze sebe Terezka. "Děkuji moc" objala Lucinka rodiče. Lucinka neměla sourozence, a proto si vždycky přála nějaké zvířátko. A už ho měla. Byla šťastná. Oslava proběhla dobře. Její nový kamarád byl s nimi na zahradě. Lucinka uvažovala  jaké jméno by se k tomu malému tvorečkovi hodilo. "Už to mám, bude se jmenovat Matěj."  Maminka se usmála a řekla "sluníčko moje, víš to je ale holčička." Terezka se uchichtla, podívala se na Lucinku a tiše řekla, "já bych jí pojmenovala Mája." Lucinka vzala želvičku do rukou a řekla "budeš se jmenovat Kety." Dostala hodně dárků, ale největší radost měla ze svého zvířátka. Byl večer, Lucinka se rozloučila se svými kamarády, jen s Terezkou nemusela, protože ta u ní dnes mohla spát. Rodiče uklízeli po oslavě, tak se děvčata rozhodly nachystat Ketynce domeček. Maminka, ho už ale měla nachystaný. Dala velké akvárium do  dceřiného pokoje, když byly holky venku.

"Terezko chceš si půjčit Kety?" zeptala se jí Lucinka. "Radši ne, ještě by mě kousla" ustoupila Terezka a dodala, "ona je moc hezká, ale já se jí trošku bojím." Lucinka vzala Kety do rukou a opatrně jí podala Terezce. "Neboj se jí, vidíš přece, že nekouše, ona je moc hodná." Terezka pomalu natáhla ruku a jedním prstem se dotkla krunýře. Po chvíli se odhodlala  a vzala jí do rukou. Hluboce si oddychla, že to dokázala. "No vidíš, že to nic není," usmála se na Terezku. Pak jí položili do jejího pelíšku. Holky pojďte večeřet," zvolal tatínek. Malé slečny si umyly ruce a sedly si ke stolu. "Babičko budeš nám vyprávět pohádku?" zeptala se Lucinka a přitom ukusovala chlebíček. Terezka tiše seděla a večeřela. "To víš, že vám povím pohádku" řekla babička. Lucinčina babička uměla vyprávět ty nejhezčí pohádky a Lucinka je moc ráda poslouchala. "A dnes budeme tři, víš?" oznámila babičce. Babička se podívala na holky, zamyslela se a řekla, "snad dvě, nebo špatně počítám?" Lucinka se šibalsky podívala na Terezku, usmála se a názorně začala babičce ukazovat  na své malé ruce.  "Babičko, přece já, Terezka a Ketynka, ta dnes bude poslouchat s námi." Babička se usmála a přikývla. Holky se moc těšily. Venku už byla tma, A už nedočkavě seděly na posteli i s Kety. "Babičko, pojď už" volala Lucinka a Terezka se přidala. Babička vešla do pokoje, sedla si k Lucince na postel a když viděla jak jsou holky nedočkavé začala vyprávět.

Apolenka s Alenkou žily u velkého moře. Byly to želví sestřičky. Apolenka ráda poznávala nové věci i místa. Byla moc zvědavá, ale to se jí někdy nevyplatilo. Mladší Alenka měla sestřičku moc ráda, i když se jí někdy nelíbilo co Apolenka vymýšlí, vždy stála při ní. Zůstala jí jen ona. Rodiče už neměly. "Alenko, pojď půjdeme hledat do moře poklad," pobídla jí Apolenka a zamířila k moři. Alenka šla za svou sestřičkou. Sluníčko svítilo, bylo příjemně teploučko. Voda byla teplá a tak čistá, že bylo vidět až na dno. "Alenko, plavej rychleji, vidíš tu lod´, kdo tam bude první, "volala Apolenka na svou sestřičku. Alenka byla druhá a vůbec jí to nevadilo. Vrak lodi na dně moře byl rezavý a celý obrostlý mechem. Tak trochu naháněl strach. "Pojď, podíváme se  dovnitř, určitě tam bude poklad," lákala Apolenka. Alenka se zdráhala. "Co když tam je schovaný žralok, nebo někdo jiný," zeptala se opatrně Alenka. Apolenka se ušklíbla a odsekla, "proč by tam mělo něco být, ty se pořád něčeho bojíš." Sotva to dořekla zmizela v korábu lodi. Alenka se odhodlala a vydala se za ní.  Uvnitř bylo šero. Temné obrysy byly strašidelné. "Apolenko, kde jsi?" zvolala vystrašená Alenka. "Kuk,"  ozvalo se z temného rohu. Alenka se tak polekala, že se jí málem zastavilo srdíčko. Prudce se otočila a rozzlobeně zakřičela, "tohle mi nedělej." "Tak se už nezlob a pojď něco ti ukážu," řekla jí tajemně Apolenka. V druhé kajutě ležela na zemi malá truhla. "Poklad," řekla s úžasem Alenka.   "Vidíš, já jsem ti to říkala."  Pomalu se přiblížily k truhle. Když jí chtěly otevřít, něco ve uvnitř pohnulo. Z pootevřených dveří se začalo sápat chapadlo. Obě se tak polekaly, že začaly křičet. Když se dvířka otevřela, uviděly obrovskou chobotnici. "To je moje lod´ a můj poklad," řekla chobotnice a jedno z jejich chapadel chytlo Apolenku za nohu. Ta byla tak vyděšená, že málem přestala dýchat. "Prosím, prosím nechte jí být, my vám to nechceme vzít," začala prosit Alenka chobotnici, aby Apolenku pustila. Chobotnice se zamračila, ale po chvíli se rozhodla, že jí pustí. "Ale at vás tady už nevidím, tohle je můj domov," dodala. Želvičky přikývly a v mžiku byly pryč. Na břehu si vydechly, ale ještě jím od strachu bila srdíčka na poplach. "To bylo tak, tak," řekla Apolenka. "Radši se tomu vraku budeme vyhýbat," dodala a po tom velkém dobrodružství s vrátily domů.

Terezka s Lucinkou byly tak zvědavé, jak to dopadne, že nemohly usnout. Oddychly si, že to dopadlo dobře. Babička dala děvčátkům pusu na dobrou noc a Ketynku uložila  do jejího pelíšku. Sotva zavřela dveře Terezka tiše řekla, "páni to měly štěstí, co kdyby je ta chobotnice nepustila." "To byla hezká pohádka, že? Já jsem ti říkala, že babička vypráví ty nejhezčí pohádky," řekla Lucinka, zívla a za chvíli už obě slečny spinkaly. Ráno bylo překrásné, sluníčko šimralo Lucinku po tváři, až jí to vzbudilo. Sotva otevřela oči, její pohled zamířil na akvárium, kde odpočívala Kety. Po snídani si obě děvčata hrála na zahradě i s Kety. Den uběhl jak voda a Terezka už musela domů. Když se loučila s babičkou, zeptala se jí, "až zase přijdu, budete nám zase vyprávět pohádku, ta večer byla hezká," Babička pohladila Terezku po vlasech a řekla, "to víš, že ano." Ještě se rozloučila s Lucinkou a Kety a už byla ne cestě domů. Terezka s Lucinkou se často navštěvují a moc rády poslouchají babiččiny pohádky.