Carolina | LEONKA A VÍLÍ HÁJ

Pohádku jsem napsala, když byly moje holky malé.

LEONKA   A VÍLÍ  HÁJ

Leonka bydlela s rodiči v malém domku u lesa. Moc ráda si chodila hrát k malé studánce.

"Maminko, můžu jít na louku k lesu?" zeptala se Leonka  maminky a něžně se k ní přitulila. Maminka jí pohladila po vlasech a řekla "Leonko, víš, že nechci ať chodíš sama do lesa," ani to nestačila doříct a malá slečna jí skočila do řeči, "ale mami, vždyť tam není jen les, budu na louce u studánky" vysypala ze sebe "a vezmu si sebou Kety" dokončila a pohledem zamířila k malému pejskovi, který jí stál u nohou. "Tak dobře, ale buď opatrná a nebuď tam dlouho" svolila maminka.

"Kety pojď, musíme jít" pobídla Leonka chlupatého kamaráda. Cestičkou došli na malou louku, sluníčko svítilo a příjemně hřálo. Sedla si ke své oblíbené studánce  a opláchla si ruce. Kety si lehla vedle ní a hlavu si položila na její sukni. "Ach Kety, já bych si tak přála mít nějakou kamarádku, které bych to tady mohla ukázat" posteskla si. "A mohly by jsme si tady spolu hrát" dodala. "Maruška se musela odstěhovat a nevím kdy za mnou přijede" pokračovala a přitom se zahleděla na hladinu vody. V tom něco zahlédla, ale hned to zase zmizelo. Bez jediného slova se zatajeným dechem čekala, jestli to ještě uvidí. Ani pořádně nevěděla, co to bylo. Kety klidně odpočívala. Začal pofoukávat větřík, hladina vody i rostliny se zavlnily. Leončiny zlaté vlásky se rozletěly do všech stran. Zlatý pramínek vlasů jí zakryl oči a ona nic neviděla. Zděšeně vyskočila a tím probudila i Kety, ta se jí však připletla pod nohy, Leonka zakopla a spadla rovnou do její oblíbené studánky. Voda byla trochu studená, ale jí to moc nevadilo. Když si stoupla všimla si, že má odřenou nohu. Teprve po chvíli začala cítit bolest. "Au" rozplakala se  a usedla.

Kety k ní přiběhla a olízla jí tvář. "Au" zopakovala. "Vidíš to Ket, co budeme dělat, jsem celá mokrá a ještě mám podřenou nohu" povzdychla si a začala si kroutit sukýnku. Ani si nevšimla, že se trochu zatáhlo. Slzičky se jí kutálely po tváři. V tom  na ní někdo tichounce promluvil. "neplač". Leonka si utřela slzičky, zvedla oči, ale nikoho neviděla. "Neplač Leonko" ozvalo se znovu. Leonka se rozhlídla a najednou uviděla malou, malinkou vílu. Znovu si protřela oči, protože tomu nemohla uvěřit. "Kdo jsi?" zeptala se opatrně. Kety se schovala za ní a ani neštěkla.  "Jsem Mia, lesní víla a bydlím tady" odpovědělo to malé stvoření. Vypadala kouzelně. Malé děvčátko v krásných šatech a s nádhernými křídly. "Ukaž mi tu nohu, něco ti na to dám" řekla jí a položila jí na ránu list. "Co to je?" zeptala se Leonka. "To je kontrhel, nemusíš se bát, je to moc léčivá bylina". Vítr se uklidnil a sluníčko začalo zase hřát. "A ty jsi tady sama?,kde bydlíš?" sypala ze sebe nadšená Leonka jednu otázku za druhou. "Pojď semnou, něco ti ukážu" řekla Mia a lehounce se zvedla ze země. Pomalu došli k potůčku, který byl obrostlý tolika květinami, tolikati  barev, že zůstala úžasem stát. "Tady bydlíme" jen co to dořekla, objevily se další víly. Byly tak malinké, že by je mohla Leonka nosit v dlani. Bylo to krásné místo. Potok šuměl, ptáčci zpívali, vítr pofoukával jakoby hladil, stromy voněly, bylo to jako v pohádce. Leonce mezitím uschlo oblečení a úplně zapomněla na bolavou nohu. Byla unesena tím vším co viděla. Vili křídla byly jako třpytivé pavučiny. Bylo jich tam hodně. Leonka  nevěděla kam se dívat dřív. V tom uviděla na kopretině  tu nejkrásnější. Byla ta nejhezčí ze všech. "Vítám tě mezi námi Leonko" řekla  víla v růžových šatech "Jmenuji se  Liliana  a ráda tě poznávám" řekla jí a vzlétla. Leonka nastavila dlaň a víla si jí sedla na ruku. Byl to zvláštní pocit pro obě. "Taky tě ráda poznávám, jak víš, že jsem Leonka" zeptala se Lea "a to je můj pejsek , jmenuje se Kety" dodala . "My víme ,že si k nám chodíš hrát a proč  jsi smutná. Protože nemáš kamarádku, ale neboj se uvidíš, brzy jí  budeš mít" řekla jí královna vil. Leonka se posadila na pařez a smutně řekla "když já by jsem chtěla , aby se mi vrátila Maruška, ona je moje nejlepší kamarádka, my jsme spolu chodily do školky. Ale ona se musela odstěhovat, protože si její tatínek našel práci ve městě" posteskla si a pokračovala, "chtěla bych mít křídla jako vy, to bych si za ní mohla zaletět". Leonka  pohladila  Kety po jejím vyhřátém kožíšku. "Leonko pojď, natrhej kytici, z těch květů uviješ věneček, potom ho hodíš do našeho kouzelného potůčku a něco si přej" řekla víla a vzlétla, aby Leonce ukázala, které má natrhat. "A to se mi opravdu splní?" ptala se Leonka a začala pomalu pečlivě vybírat ty nejkrásnější květiny. "A my zatím nasbíráme "Leonce něco na svačinu, aby neměla hlad" řekla víla Mia ostatním vílám. Ty se rozletěly na všechny strany a začaly nosit jahody a ostatní dobrůtky, které se daly najít v lese. Leonka mezitím uvila svůj věneček. Když stála nad potůčkem, uvažovala jaké by bylo nejlepší přání. Kety se  vyhřívala na sluníčku. Její hnědá srst se leskla, až přilákala malou berušku. Ta přistála přímo na Ketiných  zádech. Kety se to moc nelíbilo, tak začala běhat , aby jí setřásla. Beruška ale brzy vzlétla. "Už to mám" vyhrkla ze sebe Leonka a se zavřenýma očkama hodila věneček do vody, přitom si vyslovila své přání "ať se mi vrátí Maruška". Kety běhala kolem potůčku. "Leonko, pojď si vzít  jahůdky" řekla víla Mia a posadila se jí na rameno. Leonka se posadila a  pochutnávala si na všem co jí víly přichystaly. Jahůdky byly slaďounké, to byla dobrota. Kety se napila z potůčku, protože jí už bylo horko. Leonka si opláchla tvář i ruce. "A kdo tady s vámi  ještě bydlí?" zeptala se. Královna vil se zvětšila do lidské velikosti , vzala Leonku za ruku a řekla " vem si do náruče Kety, půjdeme se někam podívat". Víla mávla rukou a před nimi se objevila velká barevná duha. Leonka s Kety v náručí  šly po duze a ostatní víly letěly vedle nich. Bylo to  něco úžasného, čím výš byli, byla pod nima mlha a nic neviděli. Když však scházeli dolů, uviděla nádherné místo plné malých lidiček, chaloupek a zvířátek. "Tak tohle je naše říše" řekla Liliána. Leonka s úžasem položila  Kety na zem a pomalým krokem zamířila k jezeru, na kterém plavaly labutě. "Ty jsou krásné, kdo to na nich sedí?" zeptala se . "To jsou skřítci, kteří hlídají naši zemi před zlou čarodějnicí, která nám ubližuje" vysvětlila jí víla. "A proč  a jak" vyptávala se Leonka dál. "Občas nečekaně přiletí, vezme nám někoho a zakleje ho, ale my  už na ni nestačíme. Na některé zaklínadla neznáme ty správné osvobozující. A nevíme, kdo by nám mohl pomoct" smutně dokončila Liliána. "A nemůžu vám pomoci já, jsem větší než vy a skoro vůbec se nebojím, do lesa taky chodím sama" zeptala se Leonka a uvažovala, jak by to šlo. Víla se otočila k Leonce, chvíli mlčky stála a potom řekla "nevím Leonko, co kdyby se ti něco stalo, ale možná" odmlčela se na chvíli, pohledem zamířila k velké hoře, která byla nedaleko a pak pokračovala " zkusíme to společně, víš, ona dřív nebyla tak zlá, ale říká se, že jí někdo moc ublížil, a od té doby začala ubližovat taky" dokončila Liliána. Pak nechala svolat všechny malé lidičky a víly. Leonka vzala svého malého pejska, aby ho uklidnila, ale Kety se nebála, vždyť, vždycky spolu všechno zvládly. Leonka zamířila k malé zahrádce, kde kvetly různobarevné květiny a začala vybírat ty nejbarevnější. Hlavně žluté a oranžové, protože takové barvy vždy vykouzlí na tváři úsměv. "Tak můžeme jít" řekla nečekaně a ani se nemusela ptát, kam. Všimla si, kde zamířil pohled Lili. Pomalým krokem, s kyticí v ruce mířila k černé hoře. Čím blíž byla, tím víc přemýšlela, co se asi stane, až tu čarodějnici uvidí. Jak asi bude vypadat, třeba ani není tak ošklivá, prolítlo jí hlavou. Kety šla poslušně vedle ní a víly, ty letěly nad ní s kouzelným práškem, připraveným na čarodějnici. Když došli ke vchodu do hory Leonka  ucítila chlad. Pomalinku vešla dovnitř a tichounce zvolala "Halo" nikdo se neozýval, tak to zkusila trochu hlasitěji "halo", Kety to nevydržela  a zaštěkala. V tom se ozval velký rámus. Leonka se trochu polekala, ale zůstala stát. Ze tmy vystoupil nejdřív stín a pak se objevila ona, ona ta zlá, ale vůbec nevypadala ošklivě. Leonka pevně svírala svou kytici v ruce. "Co tady děláš a jak se opovažuješ sem vstoupit" zlobila se čarodějnice. Víly čekaly co se bude dít, ony tušily , že to malé děvčátko s dobrým srdcem jím může pomoct. Samozřejmě byly připravené nečekaně zasáhnout. Leonka natáhla ruku s kyticí a řekla "to je pro tebe". Čarodějnice se zarazila, prohlídla si Leu i kytici a hlubokým hlasem řekla " co tady chceš, nikdo tě nepozval, co si o sobě myslíš, mám tě zaklít jako ty ostatní?" řekla rozčíleně a dál si tu malou odvážnou holčičku prohlížela. Leonka udělala krok vpřed, aby jí byla blíž a řekla "donesla jsem ti kytičku, jen tak pro radost". Čarodějnice se  hluboce rozplakala. Její pláč byl slyšet po celém okolí. "Proč pláčeš" zeptala se Leonka. Čarodějnice nemohla pláč zastavit, po chvíli se ztišila a s uplakanýma očima si Leonku ještě jednou prohlídla. "Už tak dávno mi nikdo nedal žádný dárek a ty si tady jen tak přijdeš, ani mě neznáš a dáš mi něco tak překrásného " vzlykala. "Jsem tak sama, moje sestra odešla a mě je smutno" vzala si kytici a přivoněla  k ní. "Víš taky jsem smutná, ale proto se přece neubližuje druhým" vysvětlovala Leonka a pokračovala, "pojď se mnou, uvij z ní věneček a hodíš ho do kouzelného potůčku" důležitě vysvětlovala. Čarodějnice se nechápavě zamyslela a zeptala se. "Do jakého potůčku a proč?". Leonka se podívala na královnu vil, ta  hned přikývla , protože věděla co po ní Lea chce. V tom, ale důrazně řekla, "první musíš vrátit všechny začarované lidičky zpátky a teprve potom si můžeš něco přát". Čarodějnice vyšla před horu, řekla své osvobozující zaklínadlo a z mnoha kamení se staly zase víly a skřítkové. "Já už nechci být zlá" řekla smutně. V tom se hora začala měnit, vytryskl z ní vodopád, vykvetly květy. Královna vil se štěstím rozplakala. "A jak se jmenuješ?" zeptala se Leonka. "Berta" odpověděla čarodějnice a usmála se. Hned vypadala lépe, když měla na tváři úsměv. Měla černé vlasy a celkem hezké šaty. Hnědé oči byly však pořád smutné. Liliana mávla rukou a najednou byli všichni u kouzelného potůčku. "Tohle je kouzelný potůček" vysvětlovala Leonka Bertě. "Hoď do něho věnec a něco si přej, určitě se ti to splní" řekla a vzpomněla si na své přání. Berta hodila věneček do vody a přála si  své přání. Smutně pozorovala jak kytky odplouvájí někam do neznáma. Leonka chytla Bertu za ruku a tiše jí stála po boku. Kety začala štěkat. Lea i Berta se otočily a vtom někdo spadl ze stromu. Byla to Bertina sestra Bára. Zase špatně zabrzdila koště a přistála na stromě. Berta nevěřícně stála . "Ahoj tak jsem zpátky, už jsem toho zažila a poznala dost, no doma je doma" dodala a prudce objala Bertu. Do ucha jí pošeptala "promiň." Ta údivem neřekla ani slovo. Hlavou jí vrtalo, jak je to možné, sotva to přání vyslovila a už je to hotovo. Její pohled zamířil k Lilianě. Věděla, že je to její zásluha. Zároveň se omluvila za všechno co provedla. Bára a Berta se taky omlouvaly jedna druhé, protože Bářina odchodu předcházela velká hádka. Leonka byla spokojená. Věděla přece, že kytice pohladí na duši a potěší. Berta s Bárou se rozloučily a odešly domů. Víly Leonce moc poděkovaly. Ještě chvíli byla s Kety v jejich světě, ale veděla, že se musí vrátit. Rozloučila se s ostatníma a už šla po duze zpátky domů. Kety se taky moc těšila. Vždyť i její bříško se už hlásilo. "Uvidím vás ještě?" zeptala se Leonka vil, když už byla u své studánky. Kety radostně poskakovala, tak se těšila po tom velkém dobrodružství do svého pelíšku. "Teď už nás nebudeš potřebovat" odpověděla víla a dodala "jsi moc hodné děvče a v životě toho ještě moc zažiješ Leonko. Moc rádi jsme tě poznali" dořekla. Leonka posmutněla. Liliána otevřela svou dlaň a podala Leonce malý přívěsek ve tvaru květu. "To máš na památku, abys na nás nikdy nezapomněla". Leonka poděkovala a otočila se ke Kety, aby jí  tu krásu ukázala. Když se podívala zpět víly už byly pryč. Leonka šla s Kety směrem domů. Sluníčko pořád hřálo, čas utíkal pomalu. Loudavým krokem se blížila  k domku. Její maminka pracovala na zahradě. Kety utíkala, protože měla veliký hlad. Leonka došla k mamince a hned jí objala. "Jakpak ses měla beruško moje?" zeptala se jí maminka. Leonka v dlani svírala přívěsek a uvažovala co má vlastně říct. "Dobře, jen jsem se trochu odřela , ale jinak jsme si to s Kety užili" odpověděla a šibalsky se usmála . "Tak si jdi umýt ruce, v kuchyni na stole máš  koláče" řekla Leonce a dodala " někdo tam na tebe čeká" dořekla a jakoby nic pokračovala v práci. Leonka uvažovala, co tím maminka myslela. Zamířila do koupelny, umyla si ruce, navlíkla si přívěsek na řetízek. Směrem do kuchyně si ho připnula  kolem krku. V kuchyni ale nikdo nebyl. Jen Kety zabořená čumáčkem ve své misce. Leonka se posadila ke stolu a začala jíst. Hlavou jí prolítlo , co tím maminka myslela. Kdo na ní čeká? V tom se z pod stolu vynořila dětská ruka s malou kytičkou a známý smích napověděl kdo tam je. "Maruško" zvolala Leonka ,  vyskočila ze židle, až se Kety polekala. Její kamarádka se vrátila . Přání se jí splnilo. Leonka byla tak šťastná. Maruška se vrátila zpět na vesnici. Leonka vyprávěla Marušce co se jí přihodilo a ukázala jí svůj dárek. Obě děvčata vyběhly na zahradu a Leonka radostí vykřikovala "jsem tak šťastná". Maminka byla spokojená, že její dcera je znovu tak veselá. Leonka  ukázala Marušce své oblíbené  místo a obě holčičky si tam chodí spolu hrát. A víly? Ty tam jsou s nimi, ale ony to neví. Leonka to však  tuší. A tuší to  správně.