Jak jsem spadl...

Toto jsem napsala pro mého muže, dostal to jako vánoční dárek:-)

Můj příběh jak jsem spadl......:-)

Sobota 7.9. slunečný to den, no začalo to dobře, tak hurá ven. 

Odpoledne u bratra jsem byl, v tom zazvoní mi můj mobil.

Volá mi Kamil, kamarád můj, něco dovézt chtěl,

sedl jsem tedy na skútr bratra mého a jel.

Předal jsem mu, co potřeboval, nasedl a na cestu zpět se dal.

Z kopce to bylo, brzdit jsem chtěl, v tom podjelo to,

mokro bylo... a už se válím na zemi.

Soused přiskočí, zda pomoc nepotřebuji, hrdinně vstávám a za starost jeho děkuji.

Odjíždím zatím nic nebolí.

Pak sesedám z toho stroje malého a.......jéje jsem nějak nakřivo.

Nahmatám místo bolící, zjistím zlomenou klíčnici.

Pomalu jdu domů, když vidím, naproti jde mi žena má, jak to věděla?

To má starší dcera Klára, mě nabonzovala.

Startujeme vůz, do nemocnice fičím, "jejda jed´ přece pomalu křičím!"

Tak pane, jak se Vám to stalo, sestra u okýnka se ptá,

hm, má odpověď je pomalá...."ze žebříku jsem spadl",

odpovím a ani nedutám.     

Na rentgen mě poslali, ten byl vcelku hned,

tak jsme kafe dali, pak dvě hodiny čekali.

Pán doktor verdikt mi sdělil,

v duchu jsem si říkal, že jsem ale debil.

S obrázkem mé klíční kosti

a popruhy přes záda,

odcházím z nemocnice,

" tak to je paráda."

Nemocenský lístek posílám do práce,

každý se ptá, co jsem to za mamlase.

Dobrou pojistku však mám,

konečně z ní něco vyčerpám.

Jako malé bolestné dostal jsem, od ženy lízátko s žebříkem.

Vedle žebříku stojí Pat, no co si budeme povídat,

co naznačit mi tím  asi chtěla? To domyslet si však umím,

raději s úsměvem si jej sním.

6-ti hodinové vycházky jsem dostal, sedět doma nebudu,

bych se z toho asi posral, návštěv hodně absolvuju.

U televize do noci sedím, ráno at´můžu dlouho spát,

pak  do počítače hledím, filmy mám čas stahovat.

Uklízení mě nebaví, žena po mě křičí,

že doma nic nedělám, tak raději mlčím.

Tragedie pro mě je, že fušky rušit musím,

o peníze přicházím, co nejdřív to však zkusím. 

Léčení se moc nedaří, musím chodit k lékaři.

Operace mi ted´ hrozí, dlouho si doma pobudu,

šéf se z toho asi zhrozí, hlavu si dělat nebudu.

A už ležím na pokoji, samozřejmě, že se bojím.

Sestřičky tu hezké jsou, ty mi se vším pomohou.

Žílu mi napíchli a na sále zjistili, že druhá ruka to měla býti,

tak napíchli to znovu, "Bože můj," to je fakt na zabití.

Tak a už mě budí, "vstávat" sestru říkat slyším,

otevírám oči ,divný tlak v rameni cítím.

Ležím na té posteli, 

do stropu se dívám,

v hlavě si to pomalu všechno promítám.

Ještě, že spolubydlící můj motorkář je,

téma si společné najdeme.

Už jedu domu, po dvou dnech nemocniční stravy,

musím si něco dát, at´ se mi chut´ spraví.

Druhý obrázek už mám,

šest šroubu, hm to se dá.

Na kontroly chodím, dobré to moc není,

chce to ještě čas a trochu cvičení.

Rehabilitace jsem dostal,

bývalou sousedku tam potkal,

ta se o mě dobře stará.

Vanu si užívám, cvičení zvládám, parafín zahřeje, to je paráda.

Ale..... pak, otce a bratra jsem povolal,

do přestavby obýváku jsem se dal.

Linoleum jsme položili, světla trochu vylepšili,

stěny s ženou vymalovali a potahy na gauč vybrali.

Ted už budeme jen odpočívat, Vánoce v novém si užívat.

Léčení je ukončeno, třeba se chystat do práce,

po čtyřech měsících odpočinku, to bude legrace.

Vypíšeme pojistku, atˇ penízky mám,

poctivě to platívám, tak jim to nenechám.

Za dva roky, to je jisté, šrouby půjdou ven,

znovu si to zopakuji, to zvládnu s úsměvem.

Na skútr už nepolezu, malé stroje nejsou pro mě,

na velkém se radši svezu, věrný zůstanu své Hondě.